Všechny zprávy z Brna o "Duhové vlně" věnují pozornost násilnostem provokovaným mladými muži, které novináři ztotožňují s "Národním odporem".
Hloupí novináři těm konfrontacechtivým mládencům dávají na čelo nálepku "pravicoví extremisté", ale to je druhořadé.
Prvořadé je myslím něco jiného.
Pachatelé útoků na propagátory homosexuálního obcování jsou klasifikováni jako neonacisté, jako "pravnuci" německých katanů, kteří hromadně vyvražďovali a věznili nenáviděné rasy a menšiny.
Vzniká tak myšlenkové spojení "homosexuálům odpírají svobodu neonacisté". Kdesi v pozadí tak zůstávají stát Bohu věrní křesťané. Hlavní opoziční role připadla násilnickým jedincům.
Rio Preisner už na sklonku XX. století upozornil, že je to i sexuální agenda levičáků, která se z nenávisti k řádu stvoření a k jeho Autorovi snaží o dekonstrukci světa. A řekl také, kam toto úsilí vede:
"Pokrok feminismu v USA se dá pěkně sledovat i v "boji" o uvědomělost nápisů na veřejných toiletách. Od "prasácky šovinistického" Ladies a Gentlemen se přešlo k "demokratičtějšímu" Men a Women. zápas o "rovnoprávné" Males a Females ještě neskončil. Cílem jako by bylo nerozlišitelné androgynní "jedno" totalitní latríny. Tato konstrukce se ostatně - opět s metafyzickou naléhavostí - promítá i do sféry demytologizovaného náboženství, jemuž také začlo vévodit androgynní božstvo, kupodivu zas nemálo mytické. K této demytologizaci jako předpokladu obnovy čistých mýtů lze najít pěknou analogii v osvícenském překonání metafyziky kritikou čistého rozumu, jež zas tvoří předpoklad systému identity v dialektickém rozporu racionalismu a iracionalismu.
Pronásleduje mě však představa, že od emancipovaného
Males : Females
vede zato spojnice k málo známým fotografiím bědného zástupu nahých mužů, žen a dětí obstoupených mužskými a ženskými kápy v uniformách SS; v pozadí vstup do umýváren-plynových komor. Tam podle mého názoru směřuje emancipační logika levičáckého feminismu; totiž do brutálně znásilňující uzurpace a likvidace člověka odlidštěnými hordami ani mužů ani žen.
A opět: USA v tom směru pokulhávají za pokrokovějším evropským okcidentem. U vědomí tohoto evropského předstihu, který zaskočil a překvapil samu Evropu, lze teď v americké společnosti sledovat cosi jako repetici přípravného procesu této závěrečné konfrontace, v Evropě mezitím už skoro zapomenutého. Už propedeutická fáze feminismu vykazuje rysy gnostické. Poukázal bych především na dva: na feministický požadavek "kontroly nad našimi těly" (control over our own bodies); na emancipační proces vylučování partnerů v sexuálních vztazích.
Pro požadavek "kontroly nad našimi těly" by se našlo dosti "duchovních" precedentů: od sebevražd ve spinozovském duchu wer-therismu přes ničivou ontologickou krizi H. Kleista až k fin de siecle s jeho sebeničivou teorií vědomě infikované syfilidy jako katalyzátoru nejvyšší duchovní tvůrčí inspirace - stačí poukázat na Mannova Doktora Faustuse - až po současné módní asijské techniky "ovládání" těla. Pokaždé jde o absolutní kontrolu nad soukromým vlastnictvím těla, a to o kontrolu ujařmující, zotročující, opatřenou absolutním právem na absolutní experiment, v němž se ztotožní totální spekulativní nebo jogínská konstrukce s totální (sebe)vražednou dekonstrukcí. Kontrola, toť vyšší duchovní princip, který ujařmuje a v krajním případě neguje nebo likviduje tělo. S negací těla, které se dociluje absolutní nebo "ortoprakticky" totální kontrolou, je současně negován i celý člověk coby nedílná jednota těla a ducha. Jestli si duch moderního člověka osobuje takovou absolutní kontrolu v podobě dialektické konstrukce a dekonstrukce vlastního těla, jakou absolutní zvůli lze od něho očekávat ve vztahu k druhým? Dvacáté století nikoli náhodou je věkem zdokonalených mučíren. Nebo jinak: Nepřijatelnost druhého člověka - do mysli se vtírá omšelé Sartrovo "Peklo jsou ti druzí" - vyplývá primárně z jeho tělesnosti. Pro feministku jsou nepřijatelní především muži a pak děti, oba pro svou hrozivě čpící tělesnost. Těhotná feministka -i- ve svém gnosticky rozpolceném (pod)vědomí - chápe počaté dítě ve svém životě jako přítomnost čehosi infernálního, hluboce kleslého.
K logice feministické gnose patří i "zduchovňující" praktiky lesbicismu. Všem odrůdám sodomie jde o aprioritu čiré esenciální rozkoše a požitku, již opačné pohlaví, jednou muž se svou odporně tělesnou plodivostí, podruhé zas žena se svou blátivou rozteklostí, nemůže poskytnout. Jiné alternativy "zduchovnělosti" skýtají drogy, čistotně netělesné oplodňování in vitro, pokus nahrazovat pokrevně tělesné rodinné svazky komunami s mechanickou sexuální kombinatorikou, kariéristicky kalkulovanými konfiguracemi, v krajním případě pak radikální perverzí všeho rodinného tělesného pokrevenství - incestem."
(Rio Preisner, Americana I, str. 96 a 97)
Píšeme rok 2008 a homofašisté v Americe už prosadili uzákonění lecčehos. I pekla pro děti. (
WND)
הלט